Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krev se nezapře(ukázka)

27. 2. 2008
Jarmila:  Slyšela jsem na vás od Alfréda pěkné věci.
Oto:   Ale to snad ne.
Jarmila:  Ale ano. Fred přede mnou nikdy nic dlouho neutají. Je to  takový pěkný povídálek.
Alfréd:  Ale prosím tě. Jarmila jako vždycky trochu přehání.  Pravdou je, že jsem se o tobě jen zmínil v souvislosti  s tím, že jsme tě čekali. Jen takové drobnosti z práce.  Takové věci, které se mohou stát každému.
Oto:  No, přiznám se , že jsem trochu zaskočený tím, co o mě  probíráte. To se přiznám.
Jarmila:  Ale jděte. Vždyť je to přece přirozené.
Oto:  No nevím. Ale našel bych podle mého mínění jen málo  domácností, ve kterých se probírá malá účetní chyba.  Když už jsme tedy u toho, tak se musím přiznat. Ano, je  pravda, že mi ve výdajích na chvilku přebývalo asi  deset procent hotovosti, ale to se rychle vysvětlilo.  To musíš Alfréde uznat.
 Jarmila:  No, jestli slečně Horákové říkáte výdaje...
Alfréd:  To bylo od tebe Jarmilko trochu prudké, nemyslíš?
Oto:   Nechápu, jak souvisí mé účty se slečnou Horákovou.
Jarmila:  Vaše účty nechme stranou. My se teď bavíme o vaší a její  ruce, které se prý rády potkávají.
Oto:  Jo tohle! Vy myslíte tohle! Ale to vás musím trochu zklamat,  protože ze všeho zbyla jen jedna jediná epizoda.  Bohužel v těchto záležitostech se mi už od mládí prostě  nedaří.
Jarmila:  To je mi líto, nechtěla jsem se vás nijak dotknout. To  víte, jak ženy dojdou k tomuto tématu, jsou k nezastavení.
Alfréd:  Tak Horáková ti dala košem, to se podívejme.
Oto:  No myslím, že to ani tak daleko nestačilo zajít. Prostě se  skoro nic nestalo.
Alfréd:  Ale vypadali jste na té chodbě jako dva spiklenci.
Oto:   No to snad...
Jarmila:  Už ho nemuč Fredy. Ty taky nikomu nedopřeješ trocha  soukromí. A pan Ota nám jistě odpustí, že jsme takoví  dotěrové, viďte.
Oto:   Už jsem řekl, že se nic nestalo, takže není proč bych se měl  zlobit.
Alfréd:  No bodejť. Takových jako je Horáková je jenom ve firmě  hned několik. A to nemyslím hned na celé město. Nemám  pravdu, Oto?
Oto:   Rozhodně.
Alfréd:  (zvoní mu mobil) Ano. Jistě. Teď večer? Je to opravdu  nutné? Tak dobrá, za chvíli jsem tam. (konec hovoru) Je  mi líto, ale musím se na chvíli vrátit do firmy.
Jarmila:  Teď večer?
Alfréd:  Nezlob se drahá, ale zdá se, že je to nutné. Budu se  snažit vyřídit to rychle a brzy se vrátím.
Oto:   Něco vážného? Mohu jít s tebou.
Alfréd:  Jen něco v expedici. Vždyť to znáš. Raději tu zůstaň.  Alespoň nebude tolik výčitek od Jarmily, že jí tu  nechávám pořád samotnou. (odejde)
Oto: (za ním) Možná bych přece jen měl jít.