Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nalej to soudruhu (ukázka)

16. 2. 2007

3. výstup
(harašení klíče v zámku)
Tonička :  Objevili nás !

Walter :  Nesmysl.

Josef :  Tak kdo to může bejt.

Walter :  Četníci jistě ne, kde by vzali klíče.

Tonička :  Třeba mají šperháky!

Josef :  Tak na to jsem zvědavej. Až sem vlezou, tak jim ty jejich šperháky nacpu do...(dveře se otevřou a vejde hostinský)...

Hostinský :  Co  děláte v mém sklepě !?

Josef : Žádný četníci - to je pan hostinský.

Walter :  Promiňte, ale schovali jsme se tady před policií. To víte, politika, je v dnešní době trochu ožehavá věc, rozumíte.

Hostinský :  A kdo vám dal klíče ? Ukradli jste mi je co ? Pakáž zlodějská !

Josef : Tak hele pozor, jó. Klíče jsme si jenom půjčili a co se  sklepu týká je v podstatě tak nějak nás všech. Že jo, soudruhu ?

Walter :  No čistě teoreticky samozřejmě. Nikdo nemá právo vlastnit na úkor druhých.
 
Hostinský : Tak to pozor. To by jsem nebyli kamarádi. Sklep je můj. Nahoře v lokálu jste hosti tam si dělejte co chcete. Ale ve sklepě chci mít všechno v rychtyku. Tady se mi hošánkové nalejvat nebudete nebo co tu  vlastně tady se slečnou provádíte.

Josef :  Dělíme věci.

Hostinský :  Co to?

Josef :  No fakt. Schválně. Dal byste mi půlku svý cimry?

Hostinský :  Jako pokoj ?

Josef :  No to třeba taky. Tak jo nebo ne ?

Hostinský :  No, půlka by byla za šestnáct a celý jen za pětadvacet. Na den a noc. Jednou měsíčně vám vyměním ložní prádlo.
 
Josef :  Vopravdu? Tak to ste náš. (třese mu rukou) Já jsem  Josef... tedy soudruh Josef a tohle je soudruh  Walter  a tohle je naše Tonička. To je taky soudružka, soudruhu hostinský.

Hostinský :  Pomalu, pomalu. Leccos jsem nahoře na vaší schůzi zaslechl, a tak bych s tím soudruhem hostinským příliš nespěchal.

Walter :  Omluvte Josefa pane hostinský, ale je to jenom jeho horlivost, nic více. A také nám odpusťte, že jsme vám sem tak vpadli. Věřte, že to rozhodně nebylo se zlým úmyslem. Chtěli jsme se sem jen schovat, než to nahoře přejde. Ostatně, jdete vlastně odtamtud, tak jak to tam teď vypadá?

Hostinský :  No, ještě před chvilkou tam bylo pěkné dusno. Však proto jsem vlastně tady.
Josef: Bijou, nebo i sbírají?

Hostinský: Před chvílí přijeli s antonem a hned posílali pro další.

Josef: Takže obojí. Že já jsem raději nezůstal u těch slepic. Za politiku jsou prej dneska pěkný flastry.

Walter: Já si myslím, že se to nedorozumění záhy vysvětlí.

Tonička: Já tomu nerozumím! Vždyť to děláme vlastně i pro jejich dobro.

Hostinský: Tak jim to běžte říct. Jak já k tomu přijdu, že pro vaše ideály mi rozbijou půl hospody. Víte co dneska stojí nové sklenice? O židlích a stolech ani nemluvím. A kdo se zastane malého živnostníka? Nikdo! To je pořád chudina, chudina a jak se mají ti, co musí jejich chudobu platit? Mizerně! Platí žebrák daně? Neplatí! Rozbíjej mu hospody?

Josef: Leda hubu.

Hostinský: No právě. A ta mu sroste zadarmo.

Tonička: Vy jste ale surovci! Styďte se! To jste soudruzi?

Hostinský Ne!

Josef: Jo!   Ale bez peněz do hospody nelez, že jo!

Hostinský: Jasně. Komu se nelení, tomu se zelení.

Tonička: Ale přece miluj bližního svého!

Walter: Moment, moment! To tedy prr! Církev bych do toho rozhodně netahal. Alespoň ne teď.

Tonička: Ale to říkala moje babička. A to byla moudrá žena. Vyrostla v chudých poměrech a potom se provdala za továrníka Průdka.

Hostinský : Zakladatele firmy Průdek a syn?

Tonička: Ano, to byl můj dědeček.


Josef : Vaše bábi v tom uměla chodit co? Miluj bližního svého... 

Hostinský: Vidím, že proletáři se nám už scházejí.

Tonička: Ale já na původ nedbám a pracuji jako ostatní dělníci, i když jenom v kanceláři. Bohatství pro mne nemá žádnou cenu! Všeho jsem se zřekla. Nemám nic.
 
Josef: To nebylo zrovna moudrý. Vo co se s námi budeš dělit, soudružko?

Hostinský: Ještě, že se toho starej Průdek nedožil. Tohle by ho stejně zabilo. A teď dost vzpomínek a koukejte vypadnout z mýho sklepa.

Walter :  Vy byste nás vyhnal přímo do rukou policejní zvůle ?

Hostinský :  Hele jaká policejní zvůle. Páni četníci chtěli vidět jenom doklady. To je tady každou chvíli. Pokud si vzpomínám, šťouchat do nich začali vaši kamarádi. Příště se zase nechám ukecat na nějakou schůzi. Mám já to zapotřebí. To minule taky. To byl zase pro změnu nějakej spolek pro ochranu ptactva nebo co. Prej inteligenti. Všichni jste stejný, dáte si pár piv a nevíte kdy přestat.

Walter :     To nemůžete srovnávat my píšeme dějiny. My jsme strana, žádnej spolek.

Hostinský :  To říkali i ty milovníci fóglů. Dali si šest piv a tři rumy, poblili mi hajzly, rozbili okno a ztloukli dva policajty. A kdo nakonec přijde o koncesi, he ?  Pan policejní rada má na mě spadeno. Pánové, já jsem rozumnej člověk. Pijte si svý pivo a pindejte si co chcete, na to máte právo nejsme už  ve starým Rakousku že. Ale když přijde policajt, tak do něj nestrkejte. Na to jsou páni od četnictva háklivý.

Walter :  Celý  je to komplot režimu. Policejní provokace. Politický proces. Spiknutí proti  revoluci a pokroku.

Hostinský :  Hele mladej, já vím vo pokroku svý. Já dělal taky pokrok. Já byl v legiích. Já boural starý Rakousko, já válčil proti starýmu Frantovi Procházkovi, já střílel bolševiky v Čeljabinsku. 

Walter :  Ano, teď jste se vybarvil. Jste tmář a reakcionář. Přisluhovač buržoazie.

Hostinský :  A dost! Už ani slovo. Nebo poznáš co je to taková legionářská pokroková facka.

Josef :  Soudruhu, vzpomínám si že jsi nám na poslední schůzi četli něco o té digtatůře prolétátu. Čistě náhodou mám u sebe kus olověný trubky. Není už čas uvést některé
myšlenky do praxe ?

Walter :  To nebudeš třeba, tady soudruh je  jenom pomýlený. To mu nemůžeme mít za zlé. Koneckonců to není dělník. Ale obyčejnej malej živnostník.

Hostinský :  A dost povidám!!! Seber si svý soudruhy a zmiz z mého sklepa.
Tonička :  Ale no tak, pane hostinský. Snad se nějak dohodneme. To je nedorozumění. Nechte nás tu jenom chvíli, než se to nahoře přežene. Koneckonců můžete mi ještě něco vyprávět o mém dědečkovi. A nebojte se, škodnej na tom nebudete. ( vytáhne bankovku )

Hostinský : No to je jiná. Já jsem rozumnej člověk. Se mnou je řeč. A když  přidáte, najde se i něco k pití.

Tonička :  ( podívá se do prázdné peněženky a koukne na Waltra )

Walter :  No dobrá. My nejsme žádný živlové. Soudruhu dej panu Hostinskému dvacku.

Josef :  Já ?

Walter :  Drobné podnikatele musíme získat na svou stranu. Alespoň prozatím. Já vím, že tu dvacku máš.  Obětuj se pro soudruhy.

Josef :   Začíná mi pomalu docházet jak je to s tím  společným majetkem.

Walter :  Jednou vám to strana vrátí.

Josef :   No ale doklad na to asi nedostanu co ? ( vytáhne dvacku )

Hostinský :  Skočím nahoru pro nějaký sklo. Doufám, že ho všechno vaši kolegové nerozflákali. A taky musím zkontrolovat co se tam děje mám na place jenom mladýho Konráda. Von je trochu pomalej ale jinak spolehlivej to víte němec. ( odejde )