Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahraj ty ejsíky (ukázka)

13. 7. 2016

Hele, já…já bych to s dovolením vyprávěl sám! Ano? Díky. Jednou mě horký beton zavedl před prodejnu gramofonových desek a já upřel svůj neposkvrněný zrak do její výlohy. Můj pohled zaujala SP deska s nápisem Katapult. Byl jsem fascinován barevným obalem, na kterém byli tři pánové s dlouhými vlasy a v podivném oblečení. Nikdo, koho jsem do té doby znal a koho jsem vídal, neměl tak dlouhé vlasy a nikdo nenosil tak zvláštní oblečení. Obrázek toho přebalu přede mnou jakoby narůstal do velikosti, až jsem měl pocit, že vyplňuje celou výlohu. V té chvíli už jsem ani nevnímal, že se rukama o výlohu opírám a dýchám na sklo. Do výlohy jsem koukal, jak holčička na panenku, o níž ví, že čůrá, papá, kaká, krká a chrápe nahlas a že jí musí mít. Zíral jsem, jak chlap na nové auto, které má bezúdržbovou, dlouhonohou, blonďatou spolucestující v ceně. Jak diabetik na perníkovou chaloupku. Zcela konsternován jsem vstoupil do onoho obchodu a chtěl si, neznalý však maloobchodních cen, gramodesku koupit. Když jsem se však z povolaných úst dozvěděl, že stojí celých dvanáct korun(!), tak má autohypnóza pomalu povolila a mozkem se začala rojit finanční srovnávání, které můj dosavadní život mohl poskytnout. Dvanáct korun za malou SP desku, to je ale taky šedesát šumáků, osm a půl sáčku s Vitacitem, troje Startky bez filtru nebo hodně, hodně moc čtverečkovaných sešitů na kterých bych sám se sebou mohl mastit piškvorky hodně, hodně dlouho. Zatímco jsem část mozku zahlcoval porovnáváním cen, tak jiná, zákeřná část mozku vyslala nepozorovaně signál, a já vysypal dvanáct korun na pult. Zacinkalo to a já se stal majitelem gramofonové desky. Vůbec jsem nevěděl, co to mám, jak to zní, jak to chutná, voní, co tady někde ucítím, až do rýhy ponořím jehlu gramofonu.