Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlato, jsem doma (ukázka)

13. 7. 2016

Muž:

Zlato, jsem doma. Ale no tak ano, možná oslovení zlato je poněkud žoviální, ale ženy mají zlato rády. A vůbec drahé kovy. Ty nemáš ráda zlato? No, vždyť nic neříkám. Zkusíme to ještě jednou a bez zlata, ano? Drahá, jsem doma. Jakej starej film? Jsi mi prostě drahá...nade vše. Ne, to ne! Jako dráha to určitě neznělo, ale prosím, tak tedy ještě jednou. Tak, jsem doma! Ne, jménem ti říkat nebudu. Ale vždyť víš, že ti jméno dát nemůžu. Dám ti jméno a je to napořád. Tak co, jak ses tu celý den měla. No povídej. Co se všechno přihodilo. Myslela jsi na mě? Já vím. Nikoho jiného na světě tak rád neposlouchám jak tebe. Tu kytku? U pana Slámy na rohu. Co myslíš, je pěkná? Abych řekl pravdu, mám dojem, že ten Sláma je florista asi jako já kosmonaut. Ale chodím k němu rád. Samozřejmě jednak proto, že na tebe myslím, ale hlavně mě baví ty jeho slogany na výloze. Sláma vám růží, pivoní, každý domov provoní. Poradíme s hlínou, poradíme s hnojem,  naše velká odbornost na vás udělá dojem. Myslím, že je pana Slámu pro květinářství škoda. Předražený? Když je to pro tebe, tak na korunu nehledím. Pokud jde o mě, tak bych tě nejraději květinami zahrnoval každý den. Jakej hřbitov, prosím tě? Ale nebyla bys jako hrob,co to povídáš? Byla bys jako celebrita, jako operní diva. Ale co to říkáš? Každá operní zpěvačka není tlustá. Ne, nejsi tlustá. Tak například Klásková od nás z redakce, co dělá feminisloupky, tak ta tlustá je. Místo židle má lavičku a na poradě mám pocit, že vedle mě sedí orangutan a ne člověk. Ty jsi jiná, krásná, štíhlá a moje.

Ty jsi to moje zlato, který mám tak rád, jen ty mi stojíš za to pro tě život dát, bez tebe zlato mé néjní, jen ty jsi to moje haťa, paťa potěšení, zkrátka a dobře ty jsi to moje zlato, zlato kočičí. Blbnu. Ne, ne, ne, ne! Když tě oslovuji kočičí zlato, tak tvou hodnotu nijak nesnižuji. Viděla jsi někdy kočičí zlato? Třpytivá krása v uhelné sloji. Toto je má sloj a ty jsi ta krása.

 

Dívala ses na televizi? Četla sis? Časopisy? No, to vidím. Ale ne, víš, že od tebe tak nerad odcházím.  Jak neustále přes den vytahuju z kapsy tvou fotku a snažím se do mozku vypálit tvou tvář, jsem jak školák co pořád vytahuje tahák, aby si připomněl jak to tenkrát bylo u Thermopyl. Já tě nesrovnávám s Termopylama. Tolik jsem se celý den na tebe těšil. Někdy jsou dny, že bych nejraději cestoval časem abych byl u tebe dříve. Ne kafe nedělej...ani čaj nedělej. Ne, ne, ne . Dneska mám chuť a důvod na větší uvolnění. Otevřeme víno. A když se mi tě podaří opít, tak tě rozcupuju na….papírový kapesníčky. Proč si nepřisedneš? Začínám vysílat zvířecí signály páření chtivého samce.

Co? No jo, máš pravdu. Láhev, ještě sklenky, svíčka…..atmoška ( přináší, otvírá láhev, nalévá víno, zapálí svíčku ve svícnu).  Chci se na tebe jen dívat a poslouchat tvůj hlas. Prosím tě, přestaň tady pobíhat tam a zpátky a nech už ten smeták. To hraješ curling, nebo co? Lásko, všimla sis někdy, že chlap s koštětem vypadá vždy jako specialista úklidové firmy, ale ženská pokaždé jako uklízečka? Moje máma byla uklízečka. Táta? Já ti to ještě neříkal? Obchodoval s vínem. To jsem ti neříkal? Ve sklepě si pro sebe zařídil takovou malou místnost jako vinný sklípek. Měl tam takový ty děravý regály na lahve, taky vytrínu se skleničkami a koštýřem a knížkami o víně. Dvě lavice a stůl. Už v pěti letech jsem pravidelně koštovával otcovy vinné objevy a moje zvracení považoval za naprosto normální jev, asi jako je střídání ročních období. Vždycky, když jsem měl hlavu v plastovém kýblu v rohu sklepení, tak mě chlapácky plácal do zad a křičel: Blij synu, blij. To špatný musí pryč! Tvrdil, že je to očistný proces. Ale kdyby to byl očistný proces, tak jsem dnes, jak slovo boží a z fleku mě konkláve vybere za papeže. Na zdraví! My jsme ale nikdy vinici, ani viničku neměli. Přesto stále tvrdil, že se jednou odstěhujeme někam, kde vinice jsou a jedna, že bude naše. Třeba na Pálavu, na Mělnicko, k Čejkovicím, do Francie, do Chile...do Austrálie. Čím více pil, tím dál jsme se stěhovali.

Někdy tak strašně dlouho pozoroval víno v plameni svíčky, že vypadal jako někdo, kdo právě v klidu a spokojeně umřel. Ale jen já jsem věděl, že se právě toulá po vinicích někde v Bordeau a tak jsem jen mlčel a díval se na něho, jako se kluci dívají na plakát se Schumacherem. Nechceš dolít? Mamá říkala: ať se třeba uchlastá, ale mě ať nekazí. Chutná ti to? Ostatní děti měli trička od vodovek a fixek a já, od  vína. Kolečka, skvrny, po kapsách špunty. Neuměl jsem ještě ani abecedu, ale víno jsem v papulce převaloval, jak protřelý degustátor. Táta? To nevíš? Jednou se pořezal o střep z lahve nějakého hodně starého a hodně drahého vína, strašně se mu to zanítilo, ale on tvrdil, že tak vzácná láhev nemůže být sprostě infikovaná, že to prý kombinace vzácného vína, skla a archivního prachu nedělá. Umřel na otravu krve. Máma ze žalu vypila všechna jeho vína a umřela taky. Co řveš? Smutný? Houby s voctem smutný. Miláčku, nikdy jsem jí neslyšel, že by se tak, tak, smála, jako když se propíjela tou tátovou sbírkou. Pila, zpívala a  smála se . Vínečko bílé, jsi od mej milej, já jsem tak šťastná…a umřela, Budu ťa pít, co budu žít vínečko....